Take me rekl o zamoreni radioaktivnim materialem skoro cele casti vychodni Evropy. Druhy den, kdyz jsem se vratil z prace domu, cekala pred domem cerna Volha. Z ni vystoupili 2 muzi v civilu a rikali me, ze by si se mnou radi promluvili o telefonnim rozhovoru, ktery jsem mel predeslou noc. Ja jsem se ptal, jak to vedi. Oni odpovedeli, ze me a moji rodinu uz sledujou nakou dobu. Ptali se me take jestli verim tomu, co me muj stryc v telefonu rikal. Proc by si muj stryc vymyslel, odvetil jsem. Rikali me, at nikomu nerikam o cem jsem s mym strycem hovoril, nebo budu mit neprijemnosti. Po par dnech se stejne skoro kazdy, pravdu o Cernobylu dozvedel z vysilani radia „Hlasu Ameriky“ a ze „Svobodne Evropy“. Zacinal jsem mit „svobody“ v byvalem Ceskoslovensku plny zuby. Ma podzim v roce 1986 jsem si zazadal o devizovy prislib do Jugoslavie. Duvod byl ten, ze jsem byl nejakou dobu nemocen a potreboval jsem nutnou rekreaci. Doktori si mysleli, ze jsem „prodelal“ srdecni zachvat, ale po nekolika navstevach specialistu se zjistilo, ze jsem mel zablokovanou pater(z namahave prace). Bolest „vystrelovala“ z hrudniku smerem k srdci. V lednu 1987 jsem konecne dostal prislib a 13. kvetna jsem odjel na zajezd do Jugoslavie. Jeli jsme tam autobusem skoro 3 dny. Byli jsme ubytovani v peknem mestecku Rovinj, ktery lezi asi tak 80 km jizne od mesta Koper. Toto mesto je nedaleko Italskych hranic. Po tydenim pobytu v pensionu, jsem se rozhodl k cinu, ktery jsem jiz nekolik let planoval. Jednoho dne rano, kdyz vsichni po snidani odesli na plaz, jsem si vzal jen nejnutnejsi veci a odesel jsem smerem k dalnici, ktera vedla do Koperu. Zacal jsem stopovat a hned 2 auto me zastavilo. Byli to nejaci Holandane, kteri se vraceli z dovolene domu. Vzali me az do Koperu, tam jsem vystoupil a podle mapy, kterou jsem mel jsem zjistil, ze hranice s Italii jsou jen asi 8 km vzdalene. Chvili jsem sel po hlavni silnici smerem k prechodu, ale kdyz jsem videl cedule, ze se blizim do zakazaneho pasma, tak jsem odbocil na lesni cestu. Po teto jsem sel stale na sever az jsem dosel k jakemusi kamenolomu. Bylo uz sero a tak jsem se „kradl“ krovim blize k hranici. Videl jsem jiz vinicie, ktere delily Jugoslavii od Italie. Rozhodl jsem se priblizit se blize az bude vetsi tma. Od znamych jsem se dozvedel ze na hranicich se kazde 3 hodiny stridaji hlidky. Rozhodl jsem se, ze nekde v krovi prespim do rana. Ve tme bych stejne nic nevidel a svetlo z baterky by me prozradilo. Kdyz jsem se rano probudil, bylo jeste sero, ale ja jsem se rozhodl prejit hranice co nejdrive to bude mozne. Plazil jsem se vinici a snazil jsem se, aby me nikdo nevidel. Najednou jsem mezi vinicemi zahledl usek vysoke travy a tak jsem tam rychle prebehl, abych se tam schoval. Chvili jsem tam lezel a oddychoval. Nic jsem neslysel a tak jsem vykoukl a dival se jak daleko ja dalsi usek vinice. Nebylo to tak daleko, tak jsem na sebe hodil deku, kterou jsem mel sebou a na ktere jsem v noci spal. Zacal jsem utikat smerem k vinici, kdyz jsem za sebou uslysel zvuk, ktery jsem si dobre pamatoval z vojny. Byl to zvuk nahahovaneho samopalu. To me na chvily zastavilo a kdyz jsem uslysel vykrik „stoj“, tak se me krev v tele uplne „zmrazila“. Zastavil jsem, se ale neopovazil jsem se ohlednout. Vedel jsem hned kdo to muze byt. Byl to jeden z vojaku pohranicni hlidky. Prikazal me hodit jak deku, tak vsechno co jsem mel na zem. Kdyz jsem to udelal, tak me rekl at jdu pred nim a nepokousim se delat nic neobvykleho, nebot pry ma natazeny samopal(coz jsem ovsem vedel) a rikal me ze spusti kohoutek. Posbiral z travy vsechny moje veci a naridil me abych pred nim sel do kopce. Trvalo to skoro 1 hodinu nez jsme prisli k nejakemu baraku. Tam jsem slysel jak vola vysilackou at mu poslou posilu, ze zadrzel nejakyho „spijona“. Asi za 10 minut prijel dzip s nekolika jinymi vojaky a pristoupili prede me. Ptali se, jestli vim ze jsem byl v zakazanem pasmu. Prohlizeli si muj Cesky pas a „kroutili“ hlavami. Moc jsem jim nerozumel, protoze meli docela jiny prizvuk nez Srbove, kteri delali v Cechach na stavbe dalnice. Kdyz zjistili ze jim nerozumim, tak volali zase nekam jinam a asi za 20 minut prijell nejakej chlapek v civilu a lamanou cestinou se me ptal co tady delam. Bylo zbytecny, abych rikal ze jsem se ztratil a ze nevim jak jsem se tam ocitnul. Rekl jsem jim, ze me to uz v Ceskoslovensku sralo, a tak jsem se rozhodl, ze se pokusim prejit hranice do Italie. Na to on me rekl, ze tyto hranice jsou velice klikate a to proc me ten vojak zadrzel bylo, ze jsem zel do Jugoslavie smerem od Italie. Tedy to znamenoalo, ze jsem uz hranice do Italie prekrocil a pak jsem se omylem vracel zpet. Pak zavolali doktora, ktery me naridil se svleknout kalhoty a cumel me na prirozeni. Velice jsem se stydel, jelikoz tam stalo asi 6 vojaku. Pak me zavolal za plentu a nejakou trubkou me „cumel“ do zadku. Ten prekladatel pak rikal, ze v tomto useku se hodne pasuje kokain a jine drogy do Jugoslavie. Cili si mysleli jestli neco nepasuju. Po prohlidce prijel zase nejakej jinej chlapek a naridil me jit s nim do jine mistnosti. Tam se me ptali, jak jsem se do Jugoslavie dostal a jak jsem se dostal na hranice. Take se me ptali, kolik se snazilo hranice prejit. Hrozne se divili, kdyz jsem jim rekl, ze jsem sel sam. Pak pro me prijeli a odvezli me do mistniho vezeni. V zivote jsem ve vezeni nebyl a byl jsem z toho dost „vyvalenej“. Obvzlast, kdyz jsem zjistil ze budu v cele jeste s 6 jinyma kriminalnikama. Byli to vetsinou zlodeji a nebo take paseraci drog. Vsichni vetsinou z Kosova.
Vubec jsem nevedel, jak tam budu dlouho. Mel jsem docel strach, nebot ostatni vezni v cele byli cely potetovany a vypadali, ze by nekoho zabyli, jen kdyby se na ne divne podival. Zalezl jsem na palendu, ale bachar me rekl, ze pres den se na posteli lezet nesmi. Nevedel jsem co mam delat. Potreboval jsem jit na zachod, ale stydel jsem se, nebot tam byla zachodova misa v rohu mistnosti, ale nebyli tam dvere a ani zadna plenta. Chvilku jsem chodil po cele a delal, ze tam nikdo jiny neni. Pak ke me pristoupil jeden vezen a ptal se kdo jsem zac. Snazil jsem se mu vysvetlit ze jsem Cech a ze nerozumim jejich jazyku. Bylo to velice neprijemne, nebot oni si mysleli ze je jen ignoruju a byli dost nasrany. Obaval jsem se co se stane, az bude tma a vsichni pujdou spat. Po 2 hodinach prisel nejakej chlapek a prinesl jidlo. Vypadalo to hnusne, ale ja jsem cely den nejedl, tak jsem to zacal jist. Nebylo to zase az tak spatny, jen v tom bylo nejake koreni, ktere jsem neznal. Po veceri me rekli, ze se muzu osprchovat ve sprse, ktera take nemela zadnou „zabranu“. Byl jsem rad, protoze jsem byl unaveny a spoceny. Pak zhasli svetlo a rikali, ze kazdy musi jit do postele. Vyuzil jsem tmy a sel jsem na zachod. Pak jsem sel spat a probudil jsem se az se mnou nekdo cloumal. Byl jsem po predeslem dnu doslova „rozlaman“, ale rekli me ze uz nesmim lezet a ze brzo bude snidane. Byl to jen chleba s nejakou pomazankou. Ani jsem nepremyslel co v ni je. Snedl jsem 4 krajice, ponevadz jsem nevedel jestli bude nejaky obed.
Kdyz uz jsem tam byl 5 dni, tak jsem zacal premyslet, jak asi dlouho me tam nechaj. Zavolal jsem jednoho bachare a lamane jsem se z neho snazil zeptat, aby me nekoho zavolal. Asi po 2 hodinach prisel zase ten chlapek, co umel trochu cesky. Rikal me, ze pro „prebehliky“ maji jen tydeni sazbu. Zjistili si pry uz od Cechoslovaku, ze jsem doma nemel nikdy zadny problemy. Byl jsem velice rad, rikali ze za 2 dny me propusti. Posledni noc jsem skoro nespal. Tesil jsem se ven, ale zaroven jsem premyslel co budu delat. Rikali me, ze me bez problemu propusti, ale musim se vratit zpet ke svemu zajezdu(s kterym jsem prijel) a musim s nima zase odjet zpet do Ceskoslovenska.
V den meho propusteni me vratili pas a nejake marky, ktere jsem si koupil jeste v Cechach pred odjezdem do Jugoslavie. Pak jsem vysel branou do mesta, ktere jsem vubec neznal…